Je mi 72 a klienti mě pořád ještě zvou na rande

 

Miluško, v UOL pracuješ jako recepční. Co všechno máš na starosti?

Pracuji 5 hodin denně jako výpomoc hlavní recepční, ale musím umět všechno, abych ji dokázala v případě potřeby zastoupit. Když má dovolenou, jsem tu celý den. Moje práce je hlavně o prvotní komunikaci s klienty: zvedám telefony, vyřizuji poštu a uvádím je do zasedačky. Vedle toho doplňuji ledničku a celkově se starám, aby kolegům nic nechybělo.

Namísto užívání si zaslouženého důchodu jsi raději tady s námi v UOL. Co tě k tomu motivuje?

Nemohla bych sedět doma. Mám ráda lidi, kontakt s nimi by mi moc chyběl. Jsem tu strašně ráda, je tu skvělý tým. Samozřejmě i to finanční přilepšení je fajn, důchody opravdu nejsou moc velké.

Říká se, že recepční je vždy první vizitkou firmy. Jaké vlastnosti musí mít?

Musí být milá, vstřícná a vždy se snažit klientovi vyjít vstříc. Taky je potřeba být psychicky odolný a nebrat si některé věci osobně. Klienti jsou často ve stresu, nervózní, a tak se stane, že si někdy vylejí stres na recepční. Většina klientů je ale opravdu fajn.

Jak vypadá běžný den na recepci UOL? Kolik klientů přivítáš a s čím jim nejčastěji pomáháš?

Denně vyřídíme přes 200 telefonů. Osobně teď samozřejmě tolik klientů nechodí, místo desítek jsou to jednotky.

Co máš na své práci nejraději?

Kontakt s lidmi. S kolegy je někdy pořádná legrace. Nejradši se starám o to, aby měli vše, co potřebují.

A co je naopak nejtěžší?

Když já mám tu smůlu, že to, co dělám, vždycky dělám ráda. Odjakživa dělám s lidmi, měla jsem svoji kantýnu a pak pracovala v manželové kamnářské firmě. A při práci s lidmi je prostě ten úsměv na tváři potřeba.

Dokáže tě ještě něco obrazně řečeno nadzvednou ze židle?

Babiš. Jinak nic.

Chodí si k tobě lidé také třeba jen popovídat?

Kolegové, často když mají nějaký splín. Občas se rozpovídá i někdo z klientů, když třeba přinesou doklady osobně. 

Vzpomeneš si na nějakou vtipnou historku z recepce?

Volal klient, potřeboval něco zjistit, tak jsem se mu věnovala. Najednou říká: „Vy máte tak krásnej hlas, nemohli bychom se sejít někde na kávu?“ Tak mu odpovídám: „Ale pane, vy byste mě rychle vrátil, já už jsem za zenitem.“ A on říká: „Mně už je ale taky přes 50.“ Tak jsem mu řekla, že mně už je přes 70, nechtěl mi to věřit.

Prozradíš nám, jak si i ve svém věku udržuješ takový elán a pracovní nasazení?

Stáří bolí, ale člověk si to nesmí připouštět. Měla jsem babičku, která mi řekla dvě moudra. První bylo: v životě nikoho neodsuzuj, nechodíš v jeho botách. A ta druhá byla: dopřej si vše, co máš ráda, ale nikdy se nesnižuj k margarínu.

Jak zvládáš současná opatření ohledně koronavirové situace?

Do restaurací moc nechodím, ale když má někdo narozeniny nebo svátek, není kam to jít oslavit. Byla jsem zvyklá se podívat po obchodech. Buď jsem si něco koupila, ale i když ne, aspoň trochu zashopovala, jak se teď říká. Vadí mi, že jsou otevřené přeplněné supermarkety a malí obchodníci, kde žádná fronta nikdy nebyla musí mít teď zavřeno. Když jdu nakoupit, tak se bijeme košíkama.

Co ráda děláš ve volném čase?


Ráda luštím křížovky, něco si přečtu, občas si pustím televizi. A zahrada, to je moje. Nebo si jen chvilku posedím, ta práce mi přece jen už pořád nejde.





Chci dostávat
novinky mailem
Co o nás říkají naši klienti

Náš blog
U maturity jsem slíbil, že nikdy účetního dělat nebudu. Teď je vedu.
Jana Jáčová
majitelka UOL